Historie budovy

HISTORIE BUDOVY MUZEA

Budova dnešního muzea je postavena na místě měšťanské střelnice, původně dřevěné budovy užívané členy litovelského střeleckého bratrstva.

Od doby vrcholného středověku patřila střelba k oblíbeným činnostem zámožných obyvatel měst. Střelecké společnosti vznikaly u nás již od 14. století, a to nejprve ve městech královských. Důvodem jejich vzniku byla především obrana města, lidských životů a majetku v době válek. Také na obchodních cestách potřebovali měšťané zbraň, aby se mohli postavit případným bandám zlodějů a lapků, jichž bylo tehdy všude plno. Teprve postupem doby se střelba stala sice nákladným, ale velmi oblíbeným sportem nejbohatších vrstev měšťanstva. Měšťanští střelci se sdružovali do gild a střeleckých společností a budovali pro vlastní potřebu střelnice. Samotná střelecká bratrstva byla organizována podle cechovních pravidel a patronem střelců se stal sv. Šebestián. K nácviku střelby jim sloužil zvláštní prostor. Kvůli bezpečnosti se nacházel často až za hradbami města.

znakstrelcu

Střelba se dělila na dvě disciplíny – „na terč“ a „ku ptáku“. První z nich je dodnes všem známá, zato druhá spočívala v tom, že na širokém prostranství se vztyčila vysoká žerď s nahoře volně zavěšeným dřevěným ptákem, do něhož se střelci strefovali kuší. Výsledky takovéto střelby se hodnotily následovně:
Uražené pravé křídlo - střelec jmenován pravým maršálkem
Uražené levé křídlo - střelec jmenován levým maršálkem
Sestřelený zbytek ptáka - úspěšný střelec byl jmenován ptačím králem.

Střelci trénovali od počátku léta do konce října o všech nedělích a svátcích. Střelecké soutěže pak byly vyvrcholením sezóny. Celé střelecké zápolení rámovala slavnost ukončená průvodem a hostinou ve spolkovém domě.

Malované terče darovali společnosti zámožní členové a příznivci spolku, často ti, kteří v předchozím roce vyhráli některou ze soutěžních střeleb. Terče vypovídají o estetických představách měšťanských vrstev, pomáhají nahlédnout do jejich mentality, dokládají činnost výrobců, svým obsahovým zaměřením představují cenný zdroj poznatků o tom, jak lidé žili, jak se odívali a jak trávili svůj volný čas. Velký význam mají také z hlediska poznání stavebního vývoje měst. Střelecké terče byly ryze účelové předměty, o čemž svědčí perforace někdy i desítkami střel. Po splnění své funkce byly terče zavěšovány na stěny a stropy budov střeleckých společností.

Společnost měla pevnou organizační strukturu: v čele stál střelecký inspektor (většinou purkmistr). Dále byli voleni střelečtí komisaři, kteří sloužili jako spojky mezi členy a správou města. Střelby řídil střelmistr a střeleckému písaři příslušela povinnost vést administrativu, účetnictví, záznamy o výsledcích střeleb, evidenci  střeliva apod. Důvěryhodnou osobou musel být cílný. Ten měl na starosti péči o střelnici a její inventář. Zvláštní postavení měl tzv. Pritschenmeister.  Byl to jakýsi dvorní šašek společnosti, který při střelbách a hlavně po nich, kdy ostrostřelci zapíjeli své úspěchy a neúspěchy, měl udržovat dobrou náladu a svými činy i výroky přispívat k obecnému veselí.

Litovelské střelecké spolky byly jedny z nejstarších na Moravě. Dokladem jsou tzv. střelecké a maršálské řetězy s přívěsky, z nichž jeden nese letopočet 1518. Je to také jediný hmotný důkaz existence bratrstva až do 18. století.

V roce 1705 stávala na místě dnešního muzea dřevěná budova na hlubokých kvádrových základech. Podoba budovy není známa. V roce 1747 zde stála již budova nová – zděná jednopatrová s téměř čtvercovým půdorysem. V r.1786 došlo k rozšíření kamenné stavby o dřevěnou přístavbu, protože se sloučila dvě tehdejší střelecká sdružení – ostrostřelci  a  střelci z ručnic. Z toho logicky vyplývá, že více střelců potřebovalo více prostoru pro střelbu a větší zázemí. Ostrostřelci stříleli na střeleckém valu u Olomoucké brány v parkáně a střelci z ručnic cvičili v Ziegrových sadech. Na paměť spojení obou spolků je vedle vchodu do výstavních sálů muzea pískovcová deska s pamětním nápisem.

Dalším mezníkem v historii budovy je rok 1822. Tehdy zbloudilá střela prorazila dřevěný strop a usmrtila osmnáctiletou číšnici. Dřevěná přístavba byla zbourána  a uvažovalo se o zděné dostavbě. Střelecký spolek přikoupil pozemek zahrady na valech. 24. června 1822 byl položen základní kámen nové budovy a za dva roky byla stavba slavnostně otevřena. Celá stavba přišla na téměř 8000 zlatých, což bylo na tehdejší dobu mnoho. Budova byla i s dluhy předána roku 1835 městu. Spolek zde mohl působit i nadále.

Střelnice se postupně stala centrem společenského života v Litovli. V letech 1845 – 1874 zde Donát Ulrich provozoval hostinskou živnost, 1839 se zde hrálo první ochotnické divadlo – byla to hra s názvem Chudoba a šlechetnost. Víceúčelový sál sloužil pro pořádání plesů, karnevalů, večírků apod. Roku 1854 se Střelecká společnost stala prvním úředně schváleným spolkem v Litovli.

V roce 1872 proběhla přestavba budovy, která jí však neprospěla. Společné česko-německé slavnosti se zde konaly až do 1876. Od té doby byla střelnice čistě německým kulturním centrem a Češi se soustředili v tehdejším hostinci U Černého medvěda.

Mezi lety 1882 – 1884 proběhly další úpravy. V zadní části budovy byl zazděn střelecký znak – dvě zkřížené pušky, zelenobílý praporek a roh na prach.

Střelba postupně přestávala být hlavní náplní spolkového života litovelských střelců. Prosazovala se hra v kuželky a další společenské zábavy. Roku 1899 poprvé zvítězila česká strana ve volbách a rozpoutala se diskuse o zrušení německého střeleckého spolku, který na rozdíl od českého spolku stále uchovával vzpomínky na minulé časy. Vše probíhalo na pozadí národnostních třenic. Roku 1900 vydalo  české zastupitelstvo zákaz provozování střelby z důvodu hluku a bezpečnosti. Němečtí střelci se odvolali u brněnského zemského soudu, uspěli a mohli střílet až do roku 1911, kdy město opět vydalo zákaz.  Odvolání u brněnského a následně u nejvyššího správního soudu ve Vídni už nebylo Němcům nic platné. Spor se však dále vlekl až do roku 1934, kdy německá ostrostřelecká společnost podala žádost o odstoupení budovy střelnice městu za 5 000,-- Kč. Město na návrh přistoupilo a budova se stala jeho majetkem.

V roce 1912 proběhlo na střelnici první kinematografické představení. Během první světové války byl v části budovy v provozu vojenský lazaret s kuchyní. K 1.říjnu 1915 byl magistrátem vyhotoven soupis místností. 12. července 1919 rozhodlo městské zastupitelstvo o tom, že městské muzeum bude přemístěno do prvního patra střelnice a 16.května 1920 proběhlo  jeho slavnostní otevření. V březnu 1929 byla budova bezplatně převedena do nájmu tzv. Masarykova osvětového domu. Střelnici začaly využívat následující spolky: Okresní osvětový sbor, Spolek československého Červeného kříže, Krajinská muzejní společnost, Okrašlovací spolek, Muzejní rada a Místní osvětová komise.

Celá budova se stala místem, kde byly uloženy sbírky muzejní a archivní povahy. Až do roku 1961 zůstala budova prakticky v nezměněné podobě. Od roku 1962 bylo muzeum součástí Vlastivědného ústavu v Olomouci, který provedl opravu budovy. Další oprava probíhala v letech 1985 – 1990 a na budově se podepsala také povodeň z léta 1997. Na přelomu tisíciletí došlo k zatím poslední významné opravě budovy. Bylo rozhodnuto, že v přízemí se obnoví restaurace a patro bude sloužit městskému muzeu. 11. září 2004 byla celá budova předána do užívání veřejnosti v rámci Dnů evropského dědictví.